Úvod
Členové
Výstroj
Debriefing
Galerie
Články
Fórum
Kontakt
Nábor

Spřátelené teamy

FJB 312
Pionierbataillon 144
45.RMC Žlutice
22nd SAS Sokolov
4.BRN Lomnice
101st ABN
1st SFOD-Delta
Airsoft tým Tachov
STG

e-shopy

ARMYBURZA
Anareus
MoRRisCZ
Airsoftguns
Army-shop
Military Range
Armynet
AirsoftPro

zajímavé stránky

HK PRO
Mechbox.com
Airsoft-Portal.cz
GSG

 


Mayday! - GSG Survival Quest

3.-4.12.2010
Beskydy
pořadatel: Sadraukar a Airsoft Unit Falcon

 

Prestižní akce GSG, na kterou jsme se rozhodli jet v podstatě na poslední chvíli. Poskládali jsme tým ve složení Pižmoň, Mucin, Gabe a přidal se k nám Mat z týmu TOS od Vsetína.

Účastníci se sešli v pátek večer v Ostravici v hotelu Freud. Všichni se připravili do zimní výbavy, dostali jsme obálky se šifrovanými pozicemi a nové mapy, načež jsme se přesunuli na start ke hrázi přehrady Šance.
Start proběhl kolem 21:00, všechny týmy naráz otevřely obálky a začali luštit první šifru. Nám nedala moc zabrat, tak jsme po chvíli vyrazili na Kótu 1 - Čupel (943m n.m.). Byl mráz a padal mokrý sníh, který okamžitě na všem namrzal. Stoupali jsme do kopce a podle stop odhadovali, že jsme první ze závodících týmů nebo alespoň mezi prvními (sníh velice rychle zahlazoval stopy, takže sice bylo vidět, kudy kdo šel, ale ne kdy). Snažili jsme se stoupat po žluté turistické značce, ovšem bez svícení, abychom se příliš neprozradili. Díky tomu jsme ze žluté sešli a to si po chvíli porovnáním s mapou ověřili. Rozhodli jsme se vzít to rovnou nahoru po spádnici, čímž bychom buď našli znovu žlutou nebo alespoň některou z cest vedoucích k vrcholu. V hlubokém sněhu, bez vybavení typu sněžnice nebo nesmeky a se zbraní, která v tu chvíli spíš překážela, byl postup nahoru dost pomalý a vysilující. Několikrát jsem sklouzl zpátky, jednou jsem dokonce cestou srazil i Mucina. Takhle část cesty mi dala dost zabrat, takže jsem jen následoval ostatní a byl moc rád, když Gabe nakonec nahlásil objevení žluté značky. Postupovali jsme po ní, tentokrát po zřetelně čerstvých stopách předchozího týmu.
Po chvíli jsme se rozhodli zabočit mezi stromy opět nahoru, protože turistická značka na vrchol přímo nevedla. Náhle jsme narazili na cestu, která na mapě snad ani nebyla. Než jsme se stihli zorientovat, objevilo se pod námi světlo. Další tým postupoval po žluté značce. Zaujali jsme pozice a pozorovali, jak se na naší cestě vynořila baterka asi 70 metrů od nás. Nepřátelé kontrolovali mapu, my jsme se však nechtěli přibližovat, abychom se neprozradili. Když se opět vydali dál, přesunuli jsme se k místu, kde se žlutá značka napojovala na naši záhadnou cestu. Než jsme se stihli rozhlédnout, zaslechli jsme odspodu další tým. Opět jsme jen zaklekli po stranách cesty a čekali, co se bude dít. Tři nepřátelé po chvíli vyšli na cestu kousek před námi. Když už to vypadalo, že zase zmizí za zatáčkou, spustili jsme palbu. Nebyl jsem si jistý, zda jsme někoho zasáhli, bylo však jasné, že minimálně jeden z jejich týmu je stále bojeschopný. Rozhodli jsme se stáhnout a Mat mi po přeskupení potvrdil minimálně jeden zásah. To znamenalo pro soupeře 15 minut čekání a pro nás, že máme čtvrt hodiny na to je obejít a získat tak trochu náskok. Začali jsme opět stoupat po spádnici do kopce. Po chvíli jsme narazili na stopy dalšího týmu a vydali se po nich.
Náhle se před námi ozvala střelba. Dva týmy bojovaly jen asi 15-20 metrů před námi. Ve tmě jsme je přesně neviděli, ani nám nebyl jasný výsledek souboje, tak jsme asi čtvrthodiny stáli na místě bez hnutí (převlečníky nám pomalu zamrzaly vrstvou ledu) a čekali, co se bude dít. Nakonec jsme se rozhodli místu konfliktu vyhnout a obejít jej zprava. Po nějaké době dalšího stoupání jsme opět narazili na stopy, tentokrát vedoucí po hřebínku stále vzhůru. Začínali jsme pochybovat, že jdeme na správný vrchol, ale nakonec nás o správnosti cesty přesvědčilo světlo, probleskující mezi stromy v místech, kde jsme tušili konec stoupání. Kousek od vrcholu dostal Gabe, jdoucí v čele, zásah odněkud zprava. Netušili jsme přesnou polohu střelce a stromy vpravo od nás byly neprůchozí, tak se nakonec Mucin a Mat vydali zleva na vrchol prozkoumat situaci a já hlídal Gaba, aby jej nikdo nemohl obrat o jídlo. Shora se ozvala střelba, jak naši čistili vrchol, když vtom se za mnou ozval šramot. Tým Pionierbataillon 144 postupoval po pěšině za námi a já neměl žádné krytí. Stihl jsem akorát zakleknout uprostřed loučky a doufat, že mé zimní maskování funguje. Spustil jsem palbu na první siluetu, ale nebyl jsem v té tmě dost přesný. Denny, jdoucí na hrotu, zalehl a všichni se snažili palbu opětovat, ovšem netušili kam. Po chvíli marného střílení ze vzdálenosti nějakých 15 nebo 20 metrů jsem se zvedl a utíkal na vrchol za zbytkem týmu. Právě včas, protože se v tu chvíli Pionýři rozhodli mou pozici nasvítit baterkou.
Na vrcholu Čupelu se zatím vytvořila jakási spontánní demilitarizovaná zóna. Když jsem přišel, sedělo tam několik týmů a každý luštil polohu dalšího bodu. Odeslal jsem kontrolní kód MOGovi (čas 00:16) a pustili jsme se do luštění K2. Napoprvé nám malůvka dvou šipek a písmena "ABC" a "TUV" nic neřekly, ale nakonec jsme vydedukovali jakousi logickou úvahu, která nám určila jako další bod vrchol Kobylanka (1054), přesně o 111m vyšší než naše současná pozice.

Vydali jsme se dál, ovšem sestup k cestě se žlutou turistickou značkou nám dal neskutečně zabrat. Několikrát jsme se zastavovali a debatovali nad směrem dalšího postupu, pořád jsme se nemohli shodnout a do toho nám připadalo, že 3 různé ukazatele (2 buzoly a 1 el-mag kompas) ukazují sice pokaždé všechny stejně, ale na každé zastávce jinam. Nakonec se nám podařilo cestu trefit a po stopách jednoho týmu se sněžnicemi jsme se vydali dál. Cesta lehce z kopce šla, po rovině jsme se propadali do sněhu, ale to nás teprve čekalo stoupání. V jeho polovině jsme před sebou zahlédli světlo.
Rozmístili jsme se kolem cesty a čekali, až nám "světlušky" dojdou pod hlaveň. Nástřel proběhl bez problému, ukázalo se, že jde o tým Rychlá rota, který také vyluštil K2 jako Kobylanku a po výstupu zjistil, že to tak není. Takže se rozhodli závod vzdát. Odevzdali nám svoje bonusové jídlo a pokračovali dolů do údolí k evakuaci. My jsme ještě chvíli stoupali po jejich stopách, než nám to nedalo a otevřeli jsme nápovědy ke Kótě 2. Ukázalo se, že jde o vrchol Těšinočka (919), 4km na jih. Už nám bylo jasné, proč Rychlá rota vzdala. Šli jsme všichni úplně jiným směrem. Nám se ale ještě vzdávat nechtělo, tak jsme naplánovali trasu sestupu k přehradě a vyrazili na správnou K2. Když jsme narazili na větší cestu, rozhodli jsme se otestovat, zda nám ještě fungují v tom mrazu zbraně. Moje chvíli nadávala na zamrzlý sníh v hlavni, načež odešel píst. Už byla použitelná jen na strašení nepřátel, takže putovala na batoh a dál jsem šel s prázdnýma rukama.
Dole v údolí jsme narazili na stopy týmů, které buď vyluštily šifru správně nebo otevřely nápovědu rovnou. Vydali jsme se za nimi po zelené značce a po chvíli potkali tým 6 Sbjc. směřující k autu k evakuaci. Popřáli nám hodně štěstí a my pokračovali dál ve stoupání. Už dva týmy vzdaly, my jsme je chtěli ale překonat alespoň tím, že dojdeme na K2. Odbočili jsme na cestu zvolna stoupající k vrcholům Muchovec a Těšínočka a podle stop se snažili usoudit, kolik týmů je před námi. Postupně jsme zanevřeli na nošení zbraní v ruce, až už jen Mat nesl v pohotovosti svoji brokovnici. Usoudili jsme, že čtvrthodina pauzy není zas tak moc, takže konflikt můžeme risknout. Jak se ukázalo, i ostatní týmy v tu dobu už z nepřátelství přešly k toleranci, místy až ke kooperaci.
Po hluboko vyšlapané pěšince jsme odbočili z cesty a začali stoupat k vrcholu. Po chvíli jsme potkali Pionýry, po úvodním zaměření na sebe zamávali, pozdravili a pokračovali každý opačným směrem. Když jsme konečně dorazili na vrchol, byly všude vyšlapané pěšinky, jak se tam někdo snažil najít kontrolní kód. Chvíli jsme tam také hledali, než prošli kolem češi z Východní Divize a Paragánů. Tehdy nám teprve úplně došlo, že nejsme na Těšínočce, ale teprve na Muchovci (890). Vystoupali jsme tedy ještě výš a nalezli další kopec plný pěšinek. Kód jsme nakonec našli až při druhém procházení všech stop (čas 07:20). Rozhodli jsme se pro pauzu a uvaření vody na čaj. Ta nás sice potom zahřála, ale k čekání jsme si vybrali dobu kolem východu slunce, kdy byl snad největší mráz, takže jsme hodně prokřehli. Celkem rychle jsme vyluštili další bod - Okrouhlici (832) a rozhodli se pokračovat. Narozdíl od ostatních týmů, které se vracely do údolí k potoku, jsme se vydali do sedla nad Gruň, abychom tolik neztratili výšku. Na začátku jsme si trošku popoběhli, abychom se po pauze prohřáli. Z akce se už stalo čistě pochodové cvičení, ale pěkně náročné.
Výstup po hřebeni na Okrouhlici byl plný překvapení, protože přesně v tom místě jsme měli mapu přeloženou a poškozenou od stálého vytahování z vesty. Naštěstí jsme nešli první a mohli jsme tedy následovat stopy ostatních. Opět jsme potkali Pionýry, udržovali jsme si za nimi celkem konstantní časový odstup.
Na vrcholu Okrouhlice jsme narazili na Paragány a Východní divizi, kteří se po zjištění polohy K4 rozhodli vzdát. My jsme toho měli už také celkem dost, takže jsme odeslali kontrolní kód z K3 (čas 09:55) a dohodli se, že pokud K4 bude vážně někde daleko, vzdáme to. Po chvilce počítání nám vyšla nadmořská výška dalšího bodu 759m n.m., což vycházelo na vrch Malý Lučný - 4km na jih od nás. To už nám opravdu přišlo celkem daleko, tak jsme se shodli na ukončení závodu.

Zavolali jsme organizátorům, oznámili jim odstoupení ze závodu a po vydatné svačině z SOS balíčků se vydali zpátky ke hrázi Šance na odvoz. V doprovodu Východní divize jsme sestoupili přímo dolů k zelené značce. Tam se k nám připojili Paragáni, kteří sice vyrazili dřív, ale oklikou. Cesta k autu byla ještě dost náročná, naštěstí jsme měli doplněnou energii z SOS balíčků a v pořádku jsme došli.

Po obědě v Ostravici jsme se přesunuli na základnu Organizátorů a čekali, jak se vyvine zbytek závodu. V pochodu už pokračovaly jen tři týmy, většina vzdala právě na K3. Při rozhovoru s MOGem jsme se dozvěděli, že K4 bylo plánováno jinde, ovšem na mapě, podle které plánovali organizátoři, byla uvedena jiná nadmořská výška. Mělo se jít nějakých 1,5km na severovýchod místo 4km na jih. To je asi důvod, proč většina týmů vzdala... Ale po bitvě je každý generál, teď už se to zpětně posoudit nedá.
Tým Pionierbataillon 144 nakonec úspěšně došel až do cíle, s určitým odstupem dokončil závod ještě tým Senior Superior.

Vzhledem k pozdnímu času a tomu, že nás ještě čekal přejezd 100km na chalupu k přespání, jsme do sebe hodili energy drink a sedli opět do auta. Roztápění chalupy přímotopem nám po prožitém pochodu připadalo už celkem pohodlně :-)

Díky moc organizátorům za přípravu tak náročného pochodu. Počasí se skutečně snažilo, aby šlo o "Winter survival" (některé týmy naměřily v noci i -20°C). Většina týmů sice vzdala, ale jak řekl MOG Sadraukar: "Není třeba přát "čest poraženým", žádní tady nejsou."
Vítězům a vůbec všem, co došli do konce, gratulujeme a slibujeme, že příště v cíli nebudou sami.
Pižmoň